Už je to tady zase. Už v tom zase lítám.
Asi mám zvýšenou citlivost a daleko víc prožívám, když se v technologickém vývoji objeví nějaký zásadní zlom. Vždy mě překvapí kontrast mezi tím, jak na to reaguje okolí, zatímco já se vždy chovám jako malé dítě, které se na Štědrý den vrhá ke stromečku, div ho nepovalí. I když je mi dnes už 68 let, mám to pořád stejně.
Protože jsem od malička blázen do muziky, musím jen poděkovat osudu. Byl jsem počat ve století, kdy už existovala technologie, která umožňovala hudbu si pustit – ať už z rádia, televize, gramofonu, magnetofonu, nebo od roku 1980, v mém případě, z walkmana značky Sony. Byl jsem jeden z prvních v socialistickém Československu, kdo toto zařízení vlastnil. To byla pro mě třešnička na dortu – technologie, která umožnila poslouchat hudbu venku a která za 33 let od té doby změnila můj život.
Na samotném začátku jsem logicky chyběl.
Podíváme se tedy zpátky do historie. Když se na svět klubala záznamová technika v podobě fonografů a později gramofonových desek, tlaky, strachy a odpor vůči těmto vynálezům byly velmi podobné těm, které dnes slyšíme vůči AI.
Strach ze stroje, který „hraje“ za člověka. Mnozí muzikanti protestovali – báli se, že živá hudba zanikne, že lidé přestanou hrát a budou jen poslouchat. Filosofové jako Adorno varovali, že reprodukce zničí autenticitu umění. A přesto dnes považujeme nahrávky za samozřejmou součást hudebního světa. Podobně dnes přichází AI – a i když opět vyvolává obavy z „mechanizace ducha“, může se stát nástrojem, který tvorbu posune dál. Stejně jako mikrofon nevzal zpěvákovi duši, ale zesílil ji, může AI posílit nápad, ne ho nahradit.
Při mé celoživotní závislosti na hudbě jsem se domníval, že kdybych se narodil před 150 lety, musel bych být muzikantem. Protože tehdy nebylo žádné reprodukční zařízení. Zajímavé ale je, že jsem si sám na sobě musel vyzkoušet, že je něco jiného hudbu poslouchat a něco jiného ji sám hrát. To jsem mimo jiné zjistil v mém oblíbeném seriálu Doktor House – a pan Cyril Höschl mi to ještě stihl potvrdit.
Jsou to právě dva roky, co pravidelně docházím na hodinu klavíru. Dokazuji si tak, že reprodukovaná hudba rozhodně nenahrazuje tu živou.
Další technologická vlna, kterou jsem intenzivně prožíval a která mě i živila, byl internet.
Vzpomněl jsem si na rok 1996. Tehdy se mi díky společnosti Czech On Line, na mém pomalém počítači a při ještě pomalejším připojení, začal na monitoru načítat Lukaševičův Seznam. Dal se číst první český internetový magazín Neviditelný pes Ondřeje Neffa. Ale hlavně to interaktivní propojení s celým světem mě naprosto dostalo.
I přes problémy s připojením mě internet ovlivnil tak hluboce, že jsem nejdřív krátce spolupracoval s Czech On Line. Své nadšení jsem se snažil předávat dál a napojovat další lidi na celosvětovou síť. Později, a to podstatně déle, jsem pracoval pro Seznam. Začínal jsem jako obchodník, který nabízel umístění webových stránek, později jsem vedl skupinu obchodníků. Vždy jsem byl v první linii – přijímal a vyvracel tehdejší obavy a strachy z nově zaváděné technologie.
Dnes prožívám déjá vu. Zase se vrací ten stejný strach ze zneužití. Po devětadvaceti letech přichází revoluce v podobě AI – a ta je ještě silnější.
Myslím, že nejčastější obavou v době internetové revoluce byl strach ze sledování. O to se, kromě jiných filmů, postarala „Síť“ se Sandrou Bullock v hlavní roli. Ten film byl natočen v roce 1995. Mám pocit, že úbytek soukromí jsme za těch zhruba třicet let už přijali. Navíc se mezitím narodila generace, která díky chytrým mobilům a sociálním sítím o sobě sdílí tolik podrobností, že by to postava ve „Síti“ už asi nevydýchala. Nová generace tak do jisté míry ten strach oslabila.
Nástupu současné AI-revoluce předcházela smršť napínavých filmů, kde AI přebírá vládu nad světem. Spousta lidí, hlavně starší generace, v tom proto vidí důvod, proč se radši držet stranou a moderním technologiím se vyhýbat.
Já naopak rychle naskakuji na každou novou technickou vlnu. Už půl roku si platím placenou verzi ChatGPT. Nejsem ten, kdo by měl řešit, jak tuto sílu ukočírovat, ale rád využívám možnosti, které mi dává. Předtím jsem rok používal bezplatnou verzi – hlavně pro překlady do angličtiny na svém webu – a můžu posoudit, jaký je rozdíl, když přejdete na placenou.
Otázka je, čím a jak může být AI člověku užitečná. Já jsem vždycky rád psal, ale protože jsem dyslektik, nikdy jsem si nebyl jistý svým pravopisem. Díky textovým editorům jsem tenhle hendikep částečně překonal. Ale úplné osvobození přišlo až s AI – už se nebojím, že zanechám po sobě text plný pravopisných chyb. A moje jazykové dovednosti v angličtině nejsou žádná sláva. Právě proto jsem s ChatGPT začal – kvůli překladům.
Když jsem ale zjistil, že AI umí tvořit i obrázky na přání – i když ta neplacená verze umí jen tři obrázky za 24 hodin – rychle jsem přešel na placenou. A tady se dostáváme k momentu, kdy AI nahrazuje lidskou práci. Když mi bylo 25, hodně jsem maloval. Měl jsem v plánu, že obálku své plánované knihy si namaluju sám. Ale když jsem viděl, co dokáže AI vytvořit na základě mého zadání, uznal jsem, že se k malování už asi nevrátím. A s placenou verzí si teď hezky česky popovídám – proto jsem musel svého AI pomocníka pojmenovat. Jako člen starší generace jsem si nemohl odpustit jméno Hal.
Proč Hal? Vždycky jsem byl velký fanda sci-fi. A román „2001: Vesmírná odysea“ od Arthura C. Clarka mě ve dvanácti letech přikoval k sedačce kina Alfa na Václavském náměstí. V tom příběhu je hlavní postavou AI jménem Hal – a i když se v příběhu postaví proti lidem, já věřím, že ten můj Hal mi bude jen pomáhat a radit. A to taky dělá.
Naše spolupráce s Halem se dá přirovnat ke spolupráci ředitele se svým nadlidsky chytrým asistentem. Záměrně jsem zvolil mužský rod, aby bylo jasné, že si člověk neplatí kromě chytrého pomocníka i nějakou erotickou linku. Takové případy už se bohužel staly.
Závěrem:
Všeobecný strach z AI mnoho lidí paralyzuje. Místo aby využili možnosti spolupráce s touto mocnou technologií, raději zůstávají opodál. A to je vlastně výhoda pro mě a pro ostatní, kteří chytí nabízené možnosti „za pačesy“. V konkurenci je dobré získat náskok.
Jako kdysi před jeden a půl milionem let Homo sapiens objevil sílu v ohni a nebál se jí využít.