Petr Vítovský

Běhání s hudbou

Když se nedostává pevné vůle,

je tu hudba a technologie.

Kapitola 1. – Jednadvacítkou na konec světa a zase zpátky

Jsou čtyři hodiny ráno. Mobil zahraje a probudí mě, čímž se rozplyne i můj už obligátní zlý sen. V něm dopíjím sedmičku vína a zoufale se snažím schovat prázdnou láhev. Jako vždy — pokus zakrýt holou pravdu, že jsem alkoholik. Tentokrát se ale probouzím do úplně jiné reality. Navíc je dnes den D.

Spouštím aplikaci v telefonu a začínám první cvik: čtyřicetkrát zvedám nohy na posteli. Už po pár opakováních cítím zásadní rozdíl mezi tím starým já ze snu a současností. Následuje čtyřicet dřepů, čtyřicet kliků a sto deseti zkracovaček. Všechno stíhám za patnáct minut. Zvlášť ty zkracovačky si užívám — mám pocit, že to prospívá nejen břišním svalům, ale že i masáž střev a pár loků vody jsou přípravou na ten důležitý úkon před vyběhnutím.

Pak kontrola váhy, počasí, pohled na radar a podle venkovní teploty volím správné oblečení. Když prší, zajistím ochranu techniky. Obleču se a zkontroluji, jestli hudba připravená na dnešek funguje a je nastavená na správnou hlasitost. Nakonec přijde poslední „cvik“ — pečlivé obutí běžeckých bot. Nejprve vytřepu kamínky z minula, pak pevně uvážu tkaničky a udělám druhý pojistný uzel. Ten je klíčový, aby se během běhu nerozvázaly. Následuje návštěva toalety, abych se zbavil všeho nadbytečného pro nadcházející 21 kilometrů.

Díky zkušenosti z pandemie si ještě víc vážím toho, že nemusím nikam dojíždět. Ušetřím čas i peníze za fitness centra. Stačí vyběhnout před barákem. Zapínám hudbu, dvě aplikace na měření běhu — jednu na hodinkách, druhou Sports Tracker na mobilu — a vyrážím.

Před osmi lety jsem běhal bez rozcvičky, motor se zahřál až po dvou kilometrech. Dnes se hned od prvního kroku propojí pohyb s hudbou. Stále stejná trasa pomáhá soustředit se. Hudbu vybírám večer předem a začínám klasikou. Moje jednička už od patnácti let je Johann Sebastian Bach. Často mě jeho hudba doprovází prvních deset kilometrů. Ale dnes je výjimečný den — nasazuji jeho vrcholné dílo: Umění fugy, provedené souborem Ars Rediviva. Před padesáti lety mě právě tohle dílo přesvědčilo, že Bach je nepřekonatelný.

Polyfonická hudba je pro běh ideální. Mozek je zaměstnaný sledováním hlasů, takže zaplaší rušivé myšlenky. Často se mi stane, že se odhmotním a přestanu vnímat fakt, že vlastně běžím. Z transu mě občas vytrhne kočka ležící uprostřed chodníku (zná mě a ví, že ji oběhnu), nebo opilec potácející se z nočního podniku. Nejhorší je kombinace opilce a psa — tehdy je ten hafan naprosto nevyzpytatelný.

Když mě nic nevyruší, vracím se myšlenkami zpět k Umění fugy a ke vzpomínkám na první poslech pod dohledem mého strýce. Po pěti okruzích Ars Rediviva dohrají závěrečnou nedokončenou fugu, jejímž třetím tématem je Bachův podpis, a nakonec chorál Před Tvůj trůn předstupuji. To bývá považováno za Bachův hudební epitaf. Po hodině a půl a zhruba šestnácti kilometrech už mám v těle dostatek endorfinů a je čas na změnu hudby. Nastupuje Mike Oldfield.

Když jsme byli mladí, pořádali jsme mejdany, při kterých jsme poslouchali rock a pili alkohol. Hlasitost byla často neúnosná, k nelibosti našich sousedů. První dva roky běhání jsem poslouchal jen klasiku. Když jsem běžel svůj první (a zatím jediný) maraton, dodávalo mi sílu osm Beethovenových symfonií řízených Herbertem von Karajanem.

Později jsem zjistil, že kolem desátého kilometru se začíná dít něco podobného jako při těch dávných hudebních večírcích. Tak jsem na posledních šest kilometrů zařadil big beat — a to je teprve ten pravý mejdan.