Naše generace zná průpovídku, ve které je mi sice žinantní použít to sprosté slovo, ale bez něho by to nemělo ten správný říz:
„Všechno je na hovno, jen včely jsou na med – a ten je taky na hovno.“
Jedná se o výrok, který když zazněl v restauraci Na růžku, udělal největší radost hospodskému. Poměrně často totiž následovala větší objednávka alkoholických nápojů – metr piv nebo runda rumů. Nevím, čeho by se ta objednávka týkala dnes. Také už netuším, jaké průpovídky kralují v současných nálevnách – dvanáct let tam nechodím. V každém případě ta hláška ilustruje, že fatalismus urychluje volbu ještě více se propadnout a podlehnout beznaději. Že nic nemá smysl, ať děláš co děláš. Je to už dávno zapsané ve hvězdách – tak proč se snažit? A to je důvod k napití.
Je zajímavé, že když začnete každé ráno pravidelně běhat s hudbou, tak postupně ztrácíte nejen nadměrná kila, cukrovku druhého typu a chuť na alkohol, ale i filozofické názory restauračních podniků.
Při mých ranních aktivitách jsem si uvědomil, že to, co jsem ve zralém věku sám na sobě objevil, se dá nejlépe vystihnout jiným rčením. Téměř před dvěma tisíci lety ho napsal římský satirik Juvenalis. V již zmíněné restauraci Na růžku tento výrok od štamgastů patrně nikdy nezazněl. Kdyby náhodou ano, tak jen pro pobavení osazenstva. A co na to hospodský? Ten by možná zauvažoval, zda nemá dotyčného záškodníka vyvést na vzduch.
Výrok zní:
„Ve zdravém těle zdravý duch.“
Na vlastní kůži jsem zažil, že když člověk změní životní režim a otočí ho směrem ke zdraví, tak sám organismus svým rozpoložením začne dávat najevo, že svůj osud má každý člověk ve svých rukou – a nohách.
Jsou jisté genetické dispozice, které jedince mohou ovlivnit. V mém případě například děda – otec mé matky – propil za první republiky opravnu aut v Sadské. Mojí matku alkoholismus netrápil, přeskočil však na moji maličkost. To jsem poznal sám na sobě. Teprve když jsem v padesáti šesti letech přestal alkohol konzumovat, objevil jsem jednoduché poznání, že při genetické dispozici stačí alkoholu se zdaleka vyhnout – a tím se osudu bezpečně vzepřít.
Patrně nejzásadnější změna, která nastala po změně životního stylu, byl ale pohled na svět.
Ono, když vám nedělá problém – ale spíš radost – v seniorském věku běhat po jezdících schodech v metru dolů i nahoru, dobíhat autobus a nezadýchat se, a když zjistíte, že vás díky té změně životní orientace ani netrápí andropauza, a tím pádem nepotřebujete mužství podpírat výrobkem farmaceutického průmyslu – svět vyhlíží naprosto jinak než jak ho čtou právě ti štamgasti restaurace Na růžku.
Zde musím připomenout nedávno zesnulého profesora Cyrila Höschla, který tu část populace, jež své zdraví moc neřeší a svět tak vnímá spíše v temných barvách, nazval negativními čtenáři. Je tomu právě dva roky, kdy jsem mailem zareagoval na jeho rozhovor v televizi ČT24. Zde se mimo jiné zaobíral právě touto skupinou obyvatel, která vyráží demonstrovat do ulic, místo aby provedla převrat ve svém životním stylu. Když jsem panu profesorovi zaslal obdobně zaměřený text, jako se o něj pokouším nyní, tak mi k mému velkému překvapení do pěti minut odpověděl – a ten text mi velice nadšeně schválil. Naši komunikaci mi povolil umístit na můj web, takže je tam k nahlédnutí. Jsem velice rád, že jsem ho následně ještě stihl poznat i osobně – a že moje aktivity potvrdila taková osobnost české vědy.