Ani doktoři, ani sportovci mi většinou nechtějí uvěřit, že mě před dvanácti lety
dala do pohybu hudba. Že jsem téměř každé ráno vyběhl a bez pevné vůle už
naběhal přes 57 tisíc kilometrů.
Ten společný údiv nad tím, že hudba může ovlivnit jak svět lékařský, tak i
sportovní, vypovídá o tom, že se síla hudby všeobecně podceňuje – a to je
vlastně důvod, proč to vše píši.
Dá se říci, že hlavní důvod, proč tomu tak je, spočívá v
historické době, ve které v současnosti žijeme.
Dnes často vládne technokratická mentalita – zaměřená na výkon,
efektivitu, čísla. Hudba se stává druhořadou. Humanitní disciplíny, včetně
hudby, se ztrácejí ze vzdělávacích osnov, protože neměří výkonnost.
Toto vše již předpověděl před 165 lety Jules Verne ve svém
románu Paříž ve dvacátém století.
V kontrastu k tomu starověké tradice věděly, že hudba tvoří
harmonii duše a společnosti:
Konfucius považoval hudbu za vnitřní pohyb, který v souladu s
rituály čistí srdce a podporuje morálku.
V buddhismu je hudba obětí, meditací i cestou k osvícení.
V taoismu symbolizuje hudba kosmický řád a vnitřní
rovnováhu.
V mém případě jsem využil otevřeného technologického okna, kdy je možné
hudbu propojit s mobilním zařízením. Tato kombinace se pak stala léčivou.
Zafungovala jako plnohodnotná náhrada pevné vůle. Nedovedu si
představit, že bych bez ní každé ráno vyběhl. Podmínkou toho však je, že
člověk nesmí být hudební ignorant.
Jak se pozná, že hudba má u člověka tu patřičnou sílu, aby se
o ni mohl opřít?
„Jedním z nejpřirozenějších důkazů, že člověk není hudební ignorant, je to, že
ho krásná hudba dokáže dojmout až k slzám. Tento prožitek není slabostí, ale
naopak známkou citlivosti a otevřenosti vůči hudbě. Vědecké studie ukazují,
že právě v těchto chvílích se v mozku uvolňuje dopamin a aktivují se centra
odměny. Proto pláč při poslechu hudby není jen romantickou představou – je
to skutečný biologický proces, který potvrzuje, že hudba zasáhla nejhlubší
vrstvy naší psychiky.“
V mém případě jsem měl vypěstovanou závislost na poslechu
hudby již od dětství. A proto ji mohu využívat v plné síle.
V každém případě se vyplatí být vybaven schopností nechat v pravou
chvíli její sílu na sebe působit. Je to jako když plachetnice na širém moři
může využít sílu a správný směr větru pro svou úspěšnou plavbu.
Je zbytečně mnoho lidí, kteří se domnívají, že hudba pro ně není. Že jsou
hudebně hluší. Přitom lidí, co trpí skutečnou amúzií – to znamená, že
nerozeznají výšku tónů – je pouze 1–2 %. Ostatní se mohou do hlubokého
hudebního zájmu proposlouchat. Rozhodně se to vyplatí. Zvláště v dnešní
době, kdy sílu hudby můžete díky technologii propojit s pohybem kdekoliv.
„Podstatnou branou k tomu, aby hudba měla tu patřičnou sílu, je podle mne
proposlouchat se ke klasické hudbě. Mnoho lidí se jí bojí, protože si myslí, že
je příliš složitá nebo že jí neporozumí. Přitom stačí dát jí šanci.
Klasická hudba není luxus pro vyvolené, ale dar, který tu je pro každého. Jen
je potřeba překonat tu první bariéru – a pak zjistíte, že v ní je síla, která
může změnit život.
Současně zafunguje jako kalibrant (měřítko, podle kterého se ladí vkus) pro
ostatní druhy hudby. Nastaví a posune laťku ve schopnosti rozeznat kvalitní hudbu
i v jiných žánrech.“
V mém případě klasiku používám při běhu do deseti kilometrů, pak – když se
už většinou uvolňují endorfiny – jejich produkci podpořím něčím tvrdším.
Mám osobní zkušenost, že když se denně 20 minut poslouchá
Vivaldi, Mozart, Bach, Beethoven a jiní staří autoři, tak se po nedlouhé době
prakticky každému otevře brána do nové dimenze, o kterou už dotyčný nechce
nikdy přijít.
Když jsem v padesáti šesti začal s hudbou běhat, tak jsem neměl ambice, že se
budu zúčastňovat závodů – také proto, že jsem běhal pouze brzo ráno. To se
žádné závody nepořádají. Běhám pouze proto, že mi je při tom moc dobře,
protože organismus vyrábí ty úžasné látky, které přivádějí běžce ke štěstí.
Když jsem se v šedesáti šesti letech začal učit hru na klavír, tak jsem si za prvé
plnil celoživotní sen, kdy jsem vždy záviděl těm, kteří to dovedou. Hlavně to
zafungovalo obdobně jako s běháním. Nemám ambice koncertovat, ale opět i tato
činnost způsobuje mimo jiné výrobu dopaminu a ostatních látek, které navozují
pocit štěstí.
Vědecké studie navíc dokazují, že hrát hudbu není jen radost – je to trénink mozku i
těla. Randomizované studie u seniorů potvrzují zlepšení paměti, rychlosti myšlení,
verbální flexibility i kvality života. A po roce výuky klavíru se měří i lepší jemná
motorika spolu se změnami v motorických oblastech mozku. Stejně jako při běhu,
kde endokanabinoidy způsobují pověstnou běžeckou extázi, i aktivní muzicírování
spouští náš vnitřní „koktejl“ – dopamin pro odměnu a endorfiny pro uvolnění.
Nemusím vyhrávat závody ani vydělávat hudbou peníze: pravidelné běhání i
amatérské hraní jsou investice do mozku, nálady a zdravého stárnutí, které se
prostě vyplácí.
Na závěr musím doplnit, že v mém případě před dvanácti lety hudba ve spojení
s moderní technologií zafungovala jako příznivý vítr. Ten totiž odklonil bárku
mého života jiným směrem než na úskalí alkoholismu. A tím mi vlastně zachránila život.
