Cukrovka, nadváha, alkohol, tachykardie. S tím vším žil Petr Vítovský ještě před více než dvanácti lety. Pak udělal zásadní rozhodnutí a místo alkoholu si „předepsal“ každodenní běh. Dnes je mu 68 let, žije bez léků a s neuvěřitelnou kondicí.
Diabetes vám diagnostikovali v roce 2006. Vzpomene si ještě na ten den, kdy jste se diagnózu dozvěděl?
Na ten den si vůbec nepamatuji. Zapadlo to v období, kdy jsem žil způsobem života, který k diagnóze diabetu 2. typu přímo směřoval. Vlastně mě to ani nepřekvapilo. Můj tehdejší zdravotní stav by se dal popsat větou: V současných 68 letech jsem na tom zdravotně lépe než ve třiceti.
Věděl jste, co pro vás cukrovka může znamenat?
Narodil jsem se do rodiny, kde už cukrovka byla, takže to zapadlo do kontextu. Sám na sobě jsem zjistil, že u diabetu 2. typu záleží hlavně na člověku samotném, zda se rozhodne změnit životní styl, nebo jen užívat léky, které nemoc neřeší, ale spíš oddalují a tlumí její důsledky. U mě zvítězil pohyb, ostatní se dostavilo samo.
Snažil jste se zpočátku třeba změnit i svůj jídelníček?
Ano, pořád jsem se snažil o nějaké hladovky, abych zhubl. Čáru přes rozpočet mi ale vždy udělala skutečnost, že jsem byl také alkoholik. Po večerním litru vína jsem vždy ještě „vymetl“ lednici.
Co bylo tím zlomovým okamžikem, který vás motivoval ke skutečné změně?
Celý život jsem byl závislý na poslechu hudby. Rád jsem chodil po staré Praze se sluchátky na uších. Jednoho dne mě napadlo, že bych mohl zkusit běhat s hudbou. Na můj svátek mi v roce 2013 maminka koupila odpružené běžecké boty. Do té doby jsem neuběhl ani kilometr. Vybaven botami, mobilním telefonem, hudbou a běžeckou aplikací, která vše měří a sdílí s běžci z celého světa, jsem vyběhl.
Potýkal jste se s nějakými problémy?
Prvních 17 dní jsem kombinoval běh a chůzi. Problémy vlastně nebyly – přehlušily je nečekaně silné pozitivní pocity, které jsem od začátku při běhu s hudbou zažíval a na které jsem nebyl vůbec připraven. Po týdnu jsem stál na křižovatce: buď přestanu běhat, nebo přestanu pít. Běh s hudbou vyhrál. A protože jsem naštěstí nikdy nekouřil, organismus byl už čistý (žádné externí drogy). Byl připraven naplno vyrábět endorfiny. Organismus se po letech rozběhl na „jiné palivo“. Od té doby jsem alkohol nedokázal ani polknout.
Jak vypadá váš běžecký režim dnes?
Už osm let běžím ve čtrnáctidenním cyklu. Dvanáct dnů každé ráno vyběhnu a střídám trasy 13 a 16 km, třináctý den, v neděli, běžím půlmaraton – naposledy to byl už 191. Čtrnáctý den mám volno a v úterý zase začínám šestnáctkou. Měsíčně naběhám přes 400 km, celkem 55 909 km. Mým cílem je – podobně jako Emil Zátopek – dvakrát oběhnout Zemi. S tím rozdílem, že zatímco já jsem v 56 teprve začínal běhat, Emil Zátopek už tehdy skončil kvůli zranění.
Zažil jste někdy při sportování hypoglykemii?
Ne, hypoglykemii jsem nikdy nezažil.
Změnil se tím i váš vztah k jídlu?
Už 12 let si k večeři dávám vločky s jogurtem, různým ovocem, oříšky, datlemi atd. Tím, že běhám každé ráno nalačno, je to nejlepší možná potravina – bez jakýchkoli potíží při běhu. Nejím maso a neúčastním se žádných opulentních večeří nebo grilovaček. Jsem vegetarián. Nejoblíbenější je asi právě ta moje večeře. Celkově se jídlo v mém žebříčku hodnot výrazně propadlo. Dříve jsem byl v jídle nezřízený – byl to únik před stresem, podobně jako alkohol.
Kolik se vám podařilo zhubnout?
Váhový úbytek oproti roku 2013 je mezi 20–25 kily. Zjistil jsem, že s věkem člověk potřebuje méně jídla. I když běhám, musím se hlídat. Na začátku jsem si myslel, že když běhám, mohu si dopřávat i čokoládu a sladkosti. To jsem si ale raději už před lety zakázal stejně jako alkohol.
Jak to tedy u vás ráno vypadá?
Ještě když jsem pracoval, musel jsem běhat před prací. Na šestnáctku jsem vstával ve 3:15, rozcvičil se 15 minut a pak vyběhl. Na třináctku jsem vstával ve 3:30. Dobíhal jsem před východem slunce. Píšu knihu, která se bude jmenovat „Běhání s hudbou mezi psem a vlkem“. Dnes, v důchodu, už tak brzy nevstávám. Budík nepoužívám, vstávám mezi pátou a šestou a pak jdu běhat.
Co na to říkají vaše klouby a svaly?
Běhám po chodníku na sídlišti. Zásadní jsou odpružené boty a to, že nemám nadváhu – pak nemám problém s klouby. Na svaly občas používám tejpy.
Poraďte ještě, jak vytrvat a neztratit motivaci?
I když to po těch kilometrech nevypadá, nemám pevnou vůli. Nahrazuje ji hudba a technologie v podobě chytrého mobilu. Je velmi výhodné mít rád hudbu. Není zbytečná – to už dávno vědí různá náboženství. Vztah k hudbě se dá vypěstovat pravidelným poslechem. To nahradí pevnou vůli a člověk třeba oběhne Zemi.
Co si o této změně myslí vaše diabetoložka?
Tehdy byla velmi překvapená. Možná jsem ji i inspiroval, přiznala se mi totiž, že taky zkouší běhat. Po každé návštěvě se ptá, jestli chci přijít za rok na kontrolu. V mém věku považuji lékařský dohled za rozumný. Jinak poslouchám hlavně své tělo – když je v kondici, řekne si, co potřebuje.
Co byste poradil ostatním diabetikům 2. typu, kteří jsou nyní na počátku své cesty zhubnout a žít zdravěji?
Nedoporučuji začít běhat s nadváhou. Nejprve je dobré chodit. Nezaplňovat večer žaludek. Rozhodně se vybavit odpruženými botami, i běžecké oblečení má velký význam. Neběhat s mobilem v ruce – já si tak vytvořil tenisový loket. Zjistit, jestli nemáte ploché nohy. Já na to přišel po 16 000 km. Od té doby běhám s ortopedickými vložkami, ale pozor, existují speciální pro běh a sport. To všechno se pak samo postará o to, že člověk najednou žije zdravě.
Petr Vítovský (68)
Petr se narodil v Praze, kde žije i dnes. Po letech práce v internetové reklamě odešel do důchodu a nyní se naplno věnuje svým koníčkům – hudbě, psaní a běhání. Každý týden dochází na hodiny piana a své zkušenosti ze změny životního stylu sdílí nejen na svém webu www.behanishudbou.cz, ale také osobně s pacienty v bohnické léčebně, kde motivuje ty, kteří se léčí ze závislostí. Jeho příběh je důkazem, že změnit život lze v jakémkoliv věku.
Zdroj: Časopis DIAstyl https://www.diastyl.cz/magazin/5-2025-vliv-stresu-na-diabetes/
