Když natočíme nejdelší osten ježka tak, aby vyčníval z klece jejím nejširším otvorem…
Domnívám se, že když příslušník mé generace, která vyrůstala na knihách pana Foglara, zaslechne začátek návodu, jak vyjmout z klece kovového ježka, zpozorní. Hned se mu vybaví, že když znáte postup, můžete získat plány k vynálezu létajícího kola.
To mě inspirovalo k vytvoření mé vlastní formule.
Moje „návodná věta“ pro získání pokladu v podobě zásadní změny a ozdravení mého života by zněla:
Když si pořídíte odpružené běžecké boty, vyběhnete v nich a do sluchátek si pustíte hudbu z chytrého mobilu, který přes GPS vše změří a pomocí internetu vás propojí s ostatními sportovci z celého světa…..
U ježka v kleci bylo jedno, kdy se vám ho podařilo vyjmout.
V mém případě – pro eliminaci cukrovky druhého typu – byl ale zásadní čas, kdy jsem běh provozoval. Podstatnou část svých odběhaných kilometrů jsem totiž absolvoval brzy ráno.
Čas běhu jsem si vybral hned na začátku, vlastně jsem o tom ani nepřemýšlel. Vždy jsem byl ranní ptáče. V té době jsem ještě pracoval, takže jsem musel vše stihnout před snídaní a pak jít do práce. Absolutně mě nenapadlo, jaký zásadní dopad to bude mít na ozdravení mého organismu. Bylo až zarážející, že mi nedělalo žádný problém tak brzy vstávat. Kde se to bere?
Jako bych vklouzl do bot, které už někdo dávno přede mnou krásně prošlapal.
Byl jsem ze všeho tak překvapený, že jsem samozřejmě začal hledat informace, proč to funguje právě takto.
Zdá se, že za to může hodně vzdálený předek. Ten, který začal Evropu navštěvovat před zhruba 45 tisíci lety. Střídavé vysychání africké Sahary tehdy dalo do pohybu naše nejzásadnější předky – kromaňonce. Ti se postupně přesouvali přes Asii do Evropy, kde už dávno žil jiný náš příbuzný. Analýzy genomu nám dnes jasně ukazují, kdo z nich nakonec vyhrál.
Člověk neandertálský obýval Evropu už několik set tisíc let. Víme, že setkání s novými přistěhovalci se neodehrávala jen na poli válečném, ale i na poli sexuálním – důkazem je, že každý z nás nese 1–2 % genetického materiálu poraženého Neandertálce. Proč ale zvítězil právě nově příchozí?
Měl větší mozkovou kapacitu, dokázal se dorozumívat řečí. A hlavně – byl to běžec.
Neandertálec, se svými krátkými nohami, byl spíše chodec. Uměl sice sprintovat, ale jeho hlavní metodou lovu bylo vykopat past a do ní za povyku celé skupiny nahnat kořist. Kdyby se s kromaňoncem utkali v síle, neandertálec by zřejmě vyhrál. Jenže kromaňonec přinesl úplně jiný způsob lovu.
Brzy ráno, hladový, ještě před svítáním vstal a vyhlédl si u napajedla kořist – třeba laň. Tu pak v organizované skupině uštvali. A právě zde má patrně původ náš genetický základ k rannímu běhu.
Kromaňonec měl skvělou termoregulaci a schopnost vytrvalostního běhu. Na rozdíl od většiny zvířat, která jsou sice na začátku rychlejší, ale při delším pronásledování se přehřejí. Nemají totiž tak výkonné potní žlázy. Důležité bylo i to, že kromaňonec běhal vzpřímeně po dvou, což mu výrazně usnadňovalo ochlazování těla.
Úžasné potvrzení této metody lovu nacházíme ještě dnes. Existují místa na naší planetě, kde lidé stále používají stejný způsob – například kmeny Hadza v Tanzanii nebo některé skupiny San v Kalahari. Přímá paralela s dávnými kromaňonci.
Poslední výzkumy také dokazují, že pro eliminaci cukrovky druhého typu je velmi důležité, kdy se běh uskutečňuje.
Ranní běh nalačno je jedním z nejúčinnějších způsobů, jak udržet hladinu cukru v krvi pod kontrolou. Svaly při pohybu spalují cukr i bez pomoci inzulínu, čímž se snižuje glykémie a tělo se stává citlivější na vlastní inzulín. Zároveň se rychleji spalují tuky – hlavní příčina inzulinové rezistence. Ranní běh navíc vyrovnává přirozený ranní nárůst cukru v krvi, nastartuje metabolismus na celý den a snižuje stres, který hladinu cukru zvyšuje. Stačí půlhodina pravidelného pohybu a tělo se začne samo bránit diabetu 2. typu.
A jako bonus: ranní pohyb nalačno zvyšuje produkci růstového hormonu, který má regenerační a omlazující efekt.
Zajímavé je, že jednu z genetických variant, která zvyšuje riziko cukrovky 2. typu, jsme podle nových výzkumů patrně podědili právě od krátkonohých neandertálců. Pikantní na tom je, že tím, co jsme zase zdědili od kromaňonců – tedy ranním během – se mi podařilo cukrovku vyběhat.
A nakonec, abych se vrátil k ježkovi v kleci. Řekl jsem, že je jedno, kdy se ho pokoušíte dostat ven. Ale ono to tak úplně neplatí.
Dost často, když se snažím svým běžeckým stylem života inspirovat mladší generaci, argumentují tím, že mají ještě dost času, protože já jsem začal běhat až v padesáti šesti letech. Většinou odpovídám, že aby už nebylo pozdě – měl jsem totiž obrovskou kliku, že jsem nikdy nekouřil. S cigaretou bych už v padesáti šesti letech patrně nevyběhl.
Kdo bude dál váhat, může se špatným životním stylem natolik poškodit, že už žádná formule fungovat nebude.
A všichni čtenáři Rychlých šípů přece vědí, že když se nakonec podařilo ježka z klece vyjmout, už bylo pozdě – protože byl mezitím utopen v kanalizaci. A plánek na létající kolo byl tím pádem také zničen.