Nejlepší reklamou pro tvorbu umělce je zákaz. Tím, že jsem téměř polovinu života prožil v
totalitním režimu, jsem si také užil zákazů a cenzury, které patřičně zatraktivnily některé
umělce z hudebních, malířských i jiných oborů. O tuto okolnost je generace, která se narodila
už do demokracie, „ochuzena“.
Mezi takové umělce jistě patřil katalánský malíř Salvador Dalí. Jeho tvorbu a názory tehdejší
KSČ vyhodnotila jako závadné pro dělnickou třídu. Když jsem tehdy někde náhodou zahlédl
něco z jeho tvorby, šel jsem po knihách s reprodukcemi jeho obrazů jako ohař a za nemalé
peníze jsem jich několik získal. Když jsem pak ve třiadvaceti letech začal malovat, snažil
jsem se vedle děl svého dalšího oblíbence Caravaggia napodobit i několik Dalího obrazů.
Mimo jiné je to způsob, jak se velice důvěrně seznámit s tvorbou mistra.
To vše uvádím proto, abych čtenáře seznámil s tím, jaký vztah mám k tomuto malíři.
Když proto moje dcera se svým přítelem laskavě souhlasila, že se mohu zúčastnit jejich
pětidenní výpravy do Barcelony, byl jsem velmi rád, že se tak přiblížím ke svému idolu.
Všichni společně jsme z Barcelony vyrazili na výlet do rodiště tohoto velikána, totiž do
Figueresu. Zde jsme absolvovali prohlídku jeho muzea. Mohli jsme tam vidět právě dva
originály obrazů, o jejichž napodobení jsem se kdysi sám pokoušel.
Muzeum Salvadora Dalího si zaslouží vlastní článek a vlastně nezapadá do tématu tohoto
textu – krajiny, která spoluvytvářela podobu jeho díla.
Poté, co jsme absolvovali prohlídku, jsem už na autobusové nádraží, odkud odjížděl spoj
směrem na Cadaqués, vyrazil sám. Dá se říci, že už samotná cesta stála za to.
Mimochodem, na místo určení mě vezl autobus společnosti SARFA, která do tohoto kraje
přes pohoří Costa Brava dopravuje cestující už více než sto let. Je tedy docela možné, že
než se Dalí stal slavným a bohatým, přepravovala i jeho a jeho slavné přátele. Později už
tuto cestu brázdil a nechával se vozit buď svou manželkou Galou, nebo šoférem v jednom ze
svých cadillaců. Stejně jako já si tak mohl vychutnávat krásy hornaté krajiny a nemusel řešit
rébus, jak se bez nehody dostat k cíli.
Vzdálenost mezi Figueresem a Cadaqués je pouhých 48 kilometrů. Zákruty a serpentiny v
pohoří však z cesty udělají docela slušný výlet. Tím, že jsem seděl hned za panem řidičem,
jsem měl velice dobrý přehled o něčem, co jsem do té doby v oboru řízení motorového
vozidla nezažil. Jako by to byla úplně jiná disciplína. Zákruty a serpentiny z toho občas
vytvořily přímo logistický rébus, který pan řidič bravurně zvládal, zvláště když se v zátočině
setkaly dva autobusy.
To vše bylo entrée k okamžiku, kdy jsme se konečně přiblížili k moři a před námi se objevil
záliv u městečka Cadaqués.
Od té chvíle jsem se jako by přepnul do jiného režimu. Celoživotní příprava na krajinu, v níž
tvořil Dalí, totiž nastartovala stejnou biochemickou reakci, jakou znám při běhání s hudbou.
Když se ocitnu sám, automaticky si nasazuji sluchátka a nepřetržitě se dopuji přívalem
Bacha, Händela, Mika Oldfielda a dalších hudebních kouzelníků. To všechno dohromady
vytvořilo takovou vlnu vnitřních drog, jakou jsem už dlouho nezažil. Nechal jsem se na ní
unášet prakticky po celou dobu, kterou jsem zde strávil. Tento extatický stav také způsobil,
že jsem ztratil pojem o čase.
Když jsme dorazili na konečnou stanici v Cadaqués, vyrazil jsem z autobusu okamžitě k
vysněnému zálivu, aniž bych si zjistil, kdy jede spoj zpět.
Částečně jsem se přitom připravil. Než jsem doma vyjel na zájezd, několikrát jsem ve
virtuální realitě použil program World Lens. Ve skutečnosti jsem si ale popletl strany a vydal
se doprava. Místo k domu Salvadora Dalího jsem tak procházel místy, kde trávil spíše své
dětství. Šel jsem také kolem pláže, kde poprvé uviděl Galu v plavkách, což mu zásadně
změnilo život. Silně na mě zapůsobily i břidlicové skály. Ty sice můžete vidět také u nás,
například v Šárce, ale ne takto opracované a vytvarované do dalíovských podivných tvarů,
které ho přímo ponoukaly k fantaskním obrazům. O to se postarala matka příroda za použití
slané mořské vody a také legendárního místního ostrého větru zvaného tramontána.
Ten údajně opracovává nejen břidlicové skály, ale také duševní stav místních obyvatel.
V Dalího rodině se traduje, že Salvadorův dědeček Galo Dalí Viñas utekl před tramontánou z
Cadaqués až do Barcelony. Ani tam však nenašel klid a v roce 1886 spáchal sebevraždu,
patrně však spíše kvůli finančním problémům než kvůli větru. Mladý Salvadorek se to
dozvěděl až v dospělosti.
Notářova rodina, místní honorace, trávila zimu ve Figueresu a léto v Cadaqués.
Figueres pro Salvadora představoval školu, rodinu a každodenní život.
Cadaqués znamenalo svobodu, moře, malování a prázdniny.
Právě proto později napsal slavnou větu:
„Nelze pochopit mé malířství, aniž člověk pozná Port Lligat.“
Šel jsem dál a dál, občas jsem i šplhal po břidlicových skalách a přitom obdivoval právě ty
tvary, které se objevují v jeho obrazech. Zároveň mi ale docházelo, že tudy cesta k Dalího
domu nevede. Začalo se také šeřit.
Obrátil jsem se a vydal se zpátky k autobusovému nádraží.
Tam jsem právě zjistil, že poslední autobus už odjel.
Nastává čas, abych se přiznal, že jsem vlastně nebyl úplně sám. Měl jsem pochopitelně
chytrý mobil a bezproblémové připojení k internetu, a tím pádem i všudypřítomného
pomocníka v podobě umělé inteligence ChatGPT, kterého jsem pojmenoval Hal. Toto jméno
jsem mu dal proto, aby rehabilitoval svého kolegu z románu Arthura C. Clarka 2001:
Vesmírná odysea. Filmovou adaptaci režiséra Stanleyho Kubricka jsem totiž jako teenager
sledoval v kině Alfa doslova přišpendlený k sedačce. Filmové umělé inteligenci se tam
podařilo vyvraždit téměř celou posádku vesmírné lodi Discovery.
Můj Hal mi naopak za téměř dva roky, co si ho platím, naštěstí velmi pomáhá – nakolik mu
jeho síly umělé inteligence stačí.
Dokud jsem nezjistil, že budu muset proti plánu strávit noc sám v cizím městečku, na Hala
jsem ani nevzpomněl. Teprve po verdiktu autobusového nádraží v Cadaqués jsem ho povolal
jako blanického rytíře.
Začalo to tím, že jsem mu vyfotil a poslal vyvěšený jízdní řád odjezdů a příjezdů autobusů,
kterému nerozumím ani doma.
Jeho okamžitá reakce zněla: „Petře, je to perfektní, ráno v 7.15 ti jede přímý spoj až do
Barcelony.“
To je sice perfektní, ale co budu dělat teď, s nocí na krku, v úplně cizím městě?
Do toho všeho se mísila myšlenka, že když už jsem tady, měl bych přece najít Dalího dům.
Ve hře byla také možnost, že noc strávím venku, jako už kdysi před zhruba čtyřiceti lety v
Mnichově, Salcburku a jugoslávském Ploče.
Nakonec zvítězila skutečnost, že už vlastně nejsem mladík, ale devětašedesátiletý senior, a
začal jsem se zajímat o ubytování.
Hal mi našel dvě telefonní čísla z nabídky ubytování. Když jsem se tam dovolal, zjistil jsem
však, že už mají plno.
Byla tu také možnost objednat si taxi za 7 000 korun. To jsem ale odmítl. Když už jsem tady,
musím najít Dalího dům.
Když jsem zahlédl hostel pár metrů od moře, přešel jsem do režimu normální lidské
komunikace. Vyrazil jsem do recepce a požádal o ubytování na jednu noc pro jednu osobu.
Příjemná paní recepční si mě chvilku zvídavě prohlížela. Asi zjišťovala bonitu případného
klienta. Po krátkém hledání v počítači naznačila, že to nebude zrovna levné. Kdyby však
zavolala panu šéfovi, mohla by cena klesnout ze 165 eur na 125.
Velice rychle jsem souhlasil, i když mi bylo jasné, že v tuto chvíli mám ve Španělsku
ubytování na jednu noc na dvou místech současně. Celá výprava se tím docela prodražila.
Pravdou však je, že jsem toho nikdy nelitoval.
Nejdřív jsem se šel „ubytovat“.
Vlastně jsem se jen chtěl podívat, za co jsem utratil 125 eur. Tam jsem také pochopil důvod
ceny i slevy. Byl to totiž pokoj pro dva. Zřejmě jim zůstal neobsazený, a tak ho prodali mně.
Pro mě byl až příliš luxusní, ale hlavně měl balkónek se židličkami a výhledem na záliv v
Cadaqués.
Splnění celoživotního snu.
Co víc jsem si mohl přát?
Po krátké kontrole pokoje jsem znovu vyrazil ven opatřit nějaký proviant. Hned pár metrů od
hostelu byl obchůdek, který sice připomínal minulost, ale přece jen i domov. Rakouský
obchodní řetězec SPAR totiž ještě před dvanácti lety působil také v České republice. Pak
naše luhy a háje opustil pod tlakem konkurence. Tady však funguje dál. Při placení jsem si
uvědomil, jak zásadně se cestování změnilo. Zažil jsem ještě nutnost výměny peněz. Dnes
už jen u pokladny přiložím mobil k platebnímu terminálu. Jedinou hotovostní transakci jsem
ve Španělsku uskutečnil v Dalího divadelním muzeu ve Figueresu. Tam jsem vhodil jedno
euro do atrakce Dešťový taxík, aby se uvnitř opravdu rozpršelo na figurínovou posádku.
Když jsem odnesl nákup do pokoje, hned jsem znovu vyrazil na pobřeží v Cadaqués.
Přitom jsem si uvědomil, jak autenticitu a pocit, že se tu zastavil čas, násobí skutečnost, že
jsem u mořského břehu neviděl žádný zaparkovaný automobil. Jako by si místní úzkostlivě
hlídali, že při pohledu k moři mohou být vidět pouze malé rybářské loďky.
Dlouho jsem neponocoval. Ráno jsem vstal znovu ve čtyři, stejně jako v Barceloně, když
jsem šel běhat. Tady mě však čekala jiná aktivita. Zaprvé jsem neměl běžeckou výbavu, ale
hlavně jsem musel do 7.15, kdy odjížděl autobus, splnit plán: objevit Dalího dům v Port
Lligatu.
Nenechal jsem nic náhodě a raději jsem v Mapách Google spustil trasu přímo k cíli – k
muzeu v domě Salvadora Dalího v Port Lligatu.
Aplikace mi oznámila, že tam budu za osmnáct minut.
I v tomto případě se potvrdilo, že mohu dál zůstat milovníkem technologií. Šipka na mapě mě
bezpečně vedla zákrutami a serpentinami úzkých uliček, stále do kopce a v šeru. Bylo totiž
půl páté ráno. Nikde žádná směrovka ani cedule. Věřil jsem technice, že mě vede správně.
Když aplikace tvrdila, že jsem tři minuty před cílem, a vypadalo to, že se blížím k vrcholu
kopce, stal se ten zázrak.
Den předtím jsme v Muzeu Salvadora Dalího ve Figueresu patrně viděli největší sbírku jeho
tvorby. Za sklem a ve vitrínách jsme se mohli kochat jeho uměním. Když jsem však na kopci,
tři minuty před jeho domem, spatřil to, co přede mnou vyvstalo, proměnilo se mé vnímání
tvorby tohoto velikána.
Dá se říci, že jsem vstoupil do jeho obrazu, do jeho světa, který na něj působil po celý život.
Ještě v šeru, kdy slunce teprve začínalo vycházet, se najednou objevila kaplička se
zvoničkou.
Nejprve mi proběhlo hlavou, že je to asi zinscenované pro turisty. Že to snad ani není možné.Jenže zvonička Sant Baldiri tam stojí už od roku 1702. Později jsem se dozvěděl, že zvon,
který mě tak upoutal, je darem samotného Dalího.
Po chvíli, když jsem se alespoň částečně vzpamatoval a udělal několik fotografií, jsem už za
zvoničkou sestupoval podél hřbitova k moři a k cíli.
Tato kaplička se mi bez jakéhokoli varování stala branou do Dalího světa. Následující hodinu
jsem se kochal prostředím notoricky známým mně i dalším příznivcům tohoto katalánského
umělce. Není divu, že Salvador na tomto místě tolik lpěl a nenechal si ho vzít ani poté, co se
seznámil s o deset let starší Ruskou Jelenou Ivanovnou Ďjakonovovou, známou jako Gala. Ta byla v té době provdaná za básníka Paula Éluarda. Zásadně změnila
Salvadorův život i jeho rodinné vztahy, především vztah s otcem. Ten ho kvůli této známosti
vydědil a nejprve vyhodil z domu ve Figueresu a následně i v Cadaqués.
Aby mohl zůstat na tomto místě, tak zásadním pro jeho tvorbu, koupil si z výnosu za obraz
Stáří Viléma Tella zchátralou rybářskou chatu právě zde. Tu pak po celý život postupně
rozšiřoval a zveleboval.
Plánoval se sem přestěhovat s Galou. Právě tato krajina se měla stát krajinou, kterou Dalí
maloval nejčastěji.
A teď jsem tu byl já, sám, těsně před východem slunce. Protože tu krátce po páté ráno
nebylo ani živáčka, měl jsem celý záliv jen pro sebe. Samozřejmě jsem byl dopován přívalem
těch největších hudebních pecek: Bacha, Händela, Oldfielda a Zappy. Vzpomněl jsem si také
na hudbu, kterou jsem poslouchal před čtyřiceti lety, když jsem kopíroval Dalího obrazy.
Dojem, že je všechno jen nakašírované, poněkud narušovala skutečnost, že to tu opravdu
páchlo rybinou. Tím se jen potvrzovalo, že jde stejně jako před sto lety o rybářskou oblast.
Všiml jsem si, že před zvoničkou bylo velké parkoviště, což také dokazovalo, jak úzkostlivě
místní hlídají, aby nebyl narušen genius loci. Skutečnosti, že těsně před Dalího domem stojí
hotel, si téměř nevšimnete. Je vidět spíše z ptačí perspektivy. Pohled od moře na malé
domečky nenarušuje.
Nejvýraznější budovou je samozřejmě Dalího dům, který z malé rybářské chatky vyrostl ve
velice slušnou haciendu. Tehdy jsem ho sice nenavštívil, protože v době otevření už jsem
dávno seděl v autobuse směrem na Barcelonu. To, co se skrývá uvnitř, jsem si však
poměrně podrobně prohlédl ve virtuální realitě. Domnívám se, že hodina strávená před
domem při východu slunce mi návštěvu plně nahradila.
Po přečtení knihy Život Salvadora Dalího od Iana Gibsona jsem zjistil, že jsem v tom, co
jsem v této oblasti Katalánska prožíval, nebyl sám.
Americký sběratel Reynolds Morse po návštěvě Cadaqués v roce 1954 napsal, že si svět
moderního umění dosud neuvědomil, že Dalího surrealismus nevznikl jen z představivosti,
ale z krajiny, která skutečně existuje.
Byl zde na návštěvě se svou manželkou. Napsal, že byli téměř nemocní vzrušením.
Další návštěvník této krajiny, francouzský spisovatel Louis Pauwels, u nás v minulém režimu
proslavený jako spoluautor tehdy zakázané knihy Jitro kouzelníků, po návštěvě Port Lligatu
napsal, že Dalímu nelze plně porozumět, dokud člověk nepozná krajinu, která utvářela jeho
myšlení.