Obrovským pomocníkem k získávání režimem zakazované hudby, byla technologie v podobě cívkového magnetofonu. S přísunem klasické hudby jsem neměl problém. Po našetření třiceti šesti korun československých jsem si mohl vždy koupit další symfonii Ludviga van Beethovena. Ta západní byla úplně v jiné cenové relaci a sice 200 – 300 Kč za jednu vinylovou gramodesku. Nutno podotknout, že tehdejší průměrná mzda čítala něco nad dva tisíce korun československých měsíčně. Proto bylo zásadní být zaprvé vybaven cívkovým magnetofonem a zadruhé napojen na kamarády a spolužáky, co měli kontakt na západ.
Naprosto nejdůležitější však byla neoficiální burza desek. Zde se desky daly koupit a nebo vyměňovat. Jako adrenalinové zpestření pro zvednutí hodnoty ukořistěné zakázané hudby zafungovaly občasné policejní zásahy. Těch sem se také zúčastnil v obou pozicích a sice jako rozehnaný i zadržený.
Rozehnaný jsem byl, když se burza konala na petřínské stráni. Zde jsem zažil útok, který začal náhle bez jakéhokoliv varování. Nevím, jaký cíl sledovala bdělá policie, když na nás naházela, ani jsem si nestihl všimnout jakou formou látku, která nás všechny přivedla k pláči a současně k rychlému ústupu. Úprk byl tak rychlý, že po rozprášení nedovolené aktivity muselo na bojišti zůstat značné množství desek. To bylo možná cílem celé policejní akce, aby si soudruzi také mohli poslechnout tu závadnou hudbu, před kterou je varují na stranických schůzích. Dohru to mělo v pražské tramvaji. Když jsme jeli domů, tak ta látka, která ulpěla na našich oděvech, stihla ještě rozplakat spolucestující. Ti se tak nechtěně, I když jim třeba stačil Michal Davit z českého rádia, staly součástí toho našeho boje o zapovězenou hudbu.
Zadržený jsem byl, když burza proběhla na Strahově. Paradoxem, bylo, že jsem vlastně přijel už pozdě, kdy už byla celá akce policejně rozprášena. Stál jsem na autobusové stanici abych se vrátil domů. Tentokrát patrně rozkaz akce zněl, odchytnout co největší vzorek těch živlů, kteří každou neděli ráno vstanu a vyrazí v jakémkoliv počasí aby si mohli na svých gramofonech poslechnout něco jiného, než soudruzi servírovaly v československém socialistickém rozhlase. To že sbalili i mne, i když jsem se tentokrát ani nestihl zúčastnit, patrně zapříčinila speciální taška na gramofonové desky, kterou jsem byl vybaven.
Tu jsme si před časem přivezli s kamarádem Milanem z Francie. Byla klika, že nás nečapli tehdy , když byla plná desek a my na té burze po tom, co jsme si je doma nahrály, sklidily velký obchodní úspěch. Tentokrát se v ní ale styděly tři desky, takže když jsem čekal s ostatními burziány v přeplněné služebně VB tak jsem nebyl ani nervózní. Co by mne tak mohli asi udělat. Našla se u mne i kapacita na malý žertík. Všiml jsem si týpka, který se snažil vetřít do hovoru čekajících. Byl halabala pouze svrškem oděvu, převlečen jako za dalšího drapnutého účastníka tohoto nedělního dýchánku. Prozrazovaly ho policejní kalhoty. Jeho špionážní akci jsem ukončil dotazem „Prosím vás, kde tu máte WC ?“ Velice naštvaně a neochotně mne nasměroval ale účel byl splněn, už jsme ho neviděli. Když jsem přišel na řadu byla vyšetřovna plná příslušníků, jakoby se současně jednalo o nějakou policejní instruktážní akci. Vyšetřovatel, po té, co otevřel můj kufřík a spočítal kontraband se poměrně rozčíleně, abych to moc neviděl, otočil na kolegy, patrně s dotazem proč mne odchytli. Zahlédl jsem spíše pokrčená ramena strážců zákona. Velice rychle vyhodnotil, že já asi nejsem ten správný cílový vzorek pro jejich akci. Zavřel kufřík a řekl, tak běžte a už to nedělejte. Nemohl jsem si pomoct a tak jsem odpověděl otázkou. „Co nemám dělat, stát na autobusové zastávce ?“ Scénka v tom momentě připomínala epizodu z knihy Jaroslava Haška a jeho Osudů dobrého vojáka Švejka. Hodí se i ilustrace od Josefa Lady, jak brunátný obličej a ruka ukazující ke dveřím, také vyhazuje Švejka, jako tentokrát mne, ze státní instituce.
