1647 km je už poměrně dlouhá štreka. Tolik kilometrů jsem zatím naběhal s hudbou hudebníka, který hodnotu své hudby mimo jiné povýšil tím, že hudební školu raději dostudoval ve Spojených státech a tam také zůstal. Nechtěl se totiž vracet do země, kterou zrovna napadla vojska z východu.
Jako dnes se ruský medvěd bojí, že ho Ukrajina opouští z jeho „láskyplné“ náruče. Tehdy se Moskva zalekla socialismu s lidskou tváří. Raději poslala vojenskou internacionální pomoc. V tom osmašedesátém se jim ten scénář do jisté míry na dvacet let povedl. Experimentům ze socialismem bylo ale odzvoněno. Na dlouhý čas bylo pak těžké se dostat k západní hudbě a ještě vzácnější byla hudba původně českých muzikantů, kteří emigrovali na západ. V mém případě u mne byla již od začátku hudebního vnímání dominantní klasická hudba. Ten filtr železné opony však povýšil hodnotu ostatních hudebních žánrů pro obtížnost se k nim dostat.
To dokresluje, jaký význam pro nás fandy, měly hudební aktivity těch Čechů, co za doby šťastných zítřků a nástěnek dobývali svět za železnou oponou. U nich rozhodně nehrozilo, že je uslyšíte v rádiu nebo uvidíte v televizi. Ani vydavatelství Supraphon je nezařazovalo do svého plánu. Ať to byl například Ivan Král ale hlavně Jan Hammer. Právě ten zaujal svojí originalitou při hře na klávesové nástroje. Seznámení s jeho hudbou byl pro mne šok, kdy jsem jeho tvorbu ihned zařadil mezi špičku mnou obdivovaných západních interpretů. Do té doby jsem pociťovat, jak česká produkce přeci jen pokulhává za tou zapovězenou. Najednou tu byl český muzikant, který se jim nejen vyrovnal. Svojí originalitou při hře na klávesové nástroje vytvořil svůj vlastní neopakovatelný rukopis. A ještě navíc poslal vzkaz. Na desce, kterou natočil se svým spoluhráčem ze skupiny Mahavishnu Orchestra Jerry Goodmanem, vydané v roce 1974 pod názvem Like Childern. Zde se na čtvrté skladbě s názvem Earth několikrát ozve zvolání „naše země ůůů“. Byl to pozdrav z poza velké louže ? Takové maličkosti měli pro nás velký význam.
Ještě jako náctiletý, těsně než emigroval, stihl zkomponovat hudbu k filmu s názvem Šíleně smutná princezna. Jistě to stálo jeho a jeho otce Jana Hammera staršího několik plzeňských piv v restauraci u Jelínků. Tam totiž ukecávali Bořivoje Zemana, aby k chystané hudební pohádce svěřil hudbu právě mladičkému synovi. On již tehdy byl žánrově rozkročen nejen v jazzu ale i ve středním proudu. To později dokázal zúročit a cenu Grammy získat, za hudbu k velmi populárními seriálu Miami Více. Tu českou pohádku s mladickým Neckářem a roztomilou a krásnou Helenkou Vondráčkovou, však svojí emigrací poslal téměř na dvacet let do trezoru. Již zde, v těchto kouzelných písničkách Honza rozehrál a předvedl své typické hudební postupy, kde se jeho autorství po pár vteřinách dá rozpoznat, ať se vyskytuje na jakékoliv nahrávce v různých hudebních ansámblech, kterými on za svojí kariéru prošel.
Na moje seznamování s hudbou Jana Hammera mělo také vliv místo, kde jsem vykonával svojí práci. Ta se konala v budově na Václavském náměstí. Na tom domě kde se skvěl nápis „Se Sovětským svazem na věčné časy“. Doba, kdy na budovách se vyskytovaly takovéto hlášky se mimo jiné vyznačovala tím, že každou chvíli bylo nějaké zboží nedostatkové. Proto, když člověk pracoval v menším obchodním domě na Václavském náměstí měl výhodu. Zde jsem se také prvně setkal s hudbou Jana Hammera. Kolegovi patrně za nějakou proti službičku někdo zapůjčil gramodesku s názvem Hammer z roku 1979. Když mi ji pustil s výkladem o tom, že ty úžasná sóla na syntezátoru hraje Čech, o kterém jsem do té doby nic nevěděl. Okamžitě mne zaujalo to nenapodobitelné lámání not. Také jsem si do té doby nebyl schopen spojit hudbu v pohádce, kterou jsem ještě stihl vidět než ji zamkli do trezoru, právě s tímto autorem. Mnoho lidí se domnívalo, že hudbu k Šíleně smutné princezně napsal Karel Svoboda.
První setkání s hudbou původně jazzmana proběhlo s tou jeho částí tvorby, která se přibližuje žánrově spíše k středním proudu z kterého ale vystupují naprosto osobitá a originální klávesová sóla, která hudbu povyšují do úplně jiné roviny. To byla asi ta nejlepší otevřená dvířka pro možnost pochopit pro mne hudební svět tohoto velikána. Později jsem se postupně seznamoval z celou jeho tvorbou.
Jeho instrumentální všestrannosti vypovídá hudební klip s názvem Too much to Lose. Dal by se ale také nazvat „Jak český Honza k hudební slávě ve světě přišel“. Na něm se totiž sešly kromě něj, další světová hudební esa. To že se zde objeví legendární kytarista Jeff Beck je celkem logické. S tímto fenoménem, který nedávno odešel do hudebního nebe, totiž natočil několik špičkových desek a společně spoluvytvořili spousty živých vystoupení. Nejzajímavější je ale spoluúčast dalších dvou hudebních legend, u kterých se domnívám, že s Hammerem nikdy ani nehrály. To že Honza dokáže zvládnout a nebo nahradit všechny nástroje sám, již předvedl na své sólové desce, kterou nahrál dva roky před tímto hudebním materiálem. Na scéně, když začne hudba je nejdříve od prezentováno, že na všechny nástroje hraje pouze Hammer. Když basovou kytaru sice s úsměvem ale razantně českému Honzovi sebere a ještě do něj strčí David Gilmour ze skupiny Pink Floyd. Hammera dále vidíme jak obratně ovládá bicí soupravu, když náhle mu při tom někdo zaklepe na rameno a ejhle, za bicí usedá Ringo Starr ze skupiny Beatles. Pak se ještě přetahuje o elektrickou kytaru s již zmíněným Jeff Beckem a nakonec mu zbude a klip již dohraje pouze na svých přenosných klávesách, které si nechal vyrobit na míru, podle svého gusta. Je celkem známo, že hudební veličiny nerady hrají na playback. Jasným důkazem toho jak český Honza dobyl západní hudební svět a jakou úctu si tedy získal u hudebních kolegů, je právě tento klip. Zde ti hudební velikáni jakoby hrají na playback, jsou však zde pouze na ozdobu, veškerý hudební materiál totiž napsal a nahrál pouze tento český rodák.
To co na začátku Hammera posunulo jako hudebníka do první ligy bylo patrně to, že se stal zakládajícím členem skupiny Mahavishnu Orchestra. Ta dominovala v první polovině sedmdesátých let a patrně nastartovala jazzrockovou epochu. S touto kapelou mám nesmazatelnou vzpomínku, která je spojená s technologickým zařízením v podobě východoněmeckého rádia s názvem Transtereo. Dá se říci, že jsem pamětníkem a vášnivým fandou již od začátku sterea. Právě proto, že stanice Vltava začala občas vysílat dvoukanálově, tak se naše domácnost vybavila radiopřijímačem od soudruhů s NDR. Ten toto vysílání, na tak zvané východní normě byl schopen přenášet. Jedna z prvních lahůdek, které jsem na tomto přijímači s údivem poslouchal i když proti dnešku v řádném šumu, byla právě skladba You know, you know s alba The inner mountain Flame od skupiny Mahavishnu Orchestra. Nevím jak se stalo že se dostala nahrávka na program. Možná pomohlo, že Jan Hammer zde nebyl sám a tím pádem nebyl tak nápadný. Schoval se za ostatní muzikanty. Současně to ale také asi ukazuje na perfektní práci našich soudruhů. V té době jeho jméno již bylo v tom našem socialistickém ráji tak dokonale zapomenuté, že si ho, co si pamatuji, dokonce dovolili jmenovat. To bylo moje první setkání s jeho jazzrockovou hudební tvorbou a ještě navíc ve stereu. Takže z pravého reproduktoru se ozývala jeho úžasná sóla na elektrickém pianu.
Do hloubky rozebírat jeho hudební tvorbu mi nepřísluší. Na to jsou jinačí hudební odborníci, ale nemohu se nezastavil u jedné okolnosti, která mě stále leží na mysli. Jak jsem již podotkl, Hammer delší dobu spolupracoval Jeffem Beckem, ale také s All di Meolou a na jedné desce ze Stanley Clarkem a řadou dalších muzikantů. Mimo jiné je zajímavá jeho spolupráce s polským hudebníkem Czeslavem Niemenem. Na jeho desce z roku 1974 se podílí svým hudebním umem při hře na bicí. Zde ho Polák ke klávesám nepustil. Možná jsem zaujatý, ale zdá se mi, že zvláště u spolupráce a Al Di Meoli a jeho sólových deskách na kterých spolupracuje, jeho hudební podíl o dost převyšuje normální spolupráci, když hudební hvězda vydá svojí sólovou desku. Ostatní spoluhráči mají totiž většinou za úkol pouze přihrávat na gól hlavní hvězdě. Zde se ale dost často Honza utrhne, v polovině hřiště získá přihrávku a parádním sólem se dostane až k bráně a pak zaskóruje jako Panenka. Meolovy desky bez Hammerovy účasti ztrácejí podle mne na hudební síle.
Je všeobecně známo, co jsou fanouškové slavných hvězd ochotni obětovat, aby se mohli setkat se svým idolem. Nocují před hotelem, kde je ubytován, nebo se snaží získat autogram a proto obléhají pódia před i po koncertě. To v mém případě proběhlo trochu jinak.
Koncem osmdesátých let jsem bydlel ve Vršovicích a zde jsem začal potkávat paní Vlastu Průchovou – Hammerovou celou v černém, protože 2. května 1989 zemřel její manžel lékař, kardiologie a jazzman Jan Hammer starší. Když jsem jí potkal asi po třetí, tak jsem už neodolal a v tramvaji jsem jí oslovil. Byla to totiž ještě ta doba kdy do ulice na Václavském náměstí strašil ten nápis. Doba, kdy jsem tedy mohl nabídnout služby s obstaráním nedostatkového zboží. Plán vyšel a s maminkou i ze sestrou hudební legendy jsem navázal přátelství. Dokonce jsem několikrát mohl navštívit ten byt ve Vladislavova ulici, prodchnutého hudbou nedaleko pivnice u Jelínků, kde se začala Hammerova hudební kariéra. Navíc jsem mohl sedět v sedačce, kde pří návštěvě Prahy v roce 1965 seděl Louis Armstrong.
Vše bylo korunováno následujícím. V devadesátkách jsem chvilku měl krámek ve Staroměstské tržnici mimo jiné i s prodejem cédéček. Přátelství s Hammerovou rodinou zde bylo dovršeno tím, že paní Vlasta mi dokonce do krámku přivedla svého syna, když náhodou vzácně navštívil svojí domovinu. Mohl jsem tedy v krátkosti pohovořit se svým hudebním idolem. Dialog se odehrával nad jeho cédéčky. Byl jsem tak konsternován, že jsem ho zapomněl požádat i o ten autogram. Zde jsem vnesl právě dotaz na jeho umenšovanou roli na společných skladbách s Al Di Meolou. Odpověď pana Hammera byla v tom duchu, že na těch titulech byl zařazen do kategorie instrumentalisty.
Nedávno zesnulému Jeff Beckovy musí být všichni fandové Jana Hammera také vděční za to, že když slavil v L.A. padesátileté výročí své hudební tvorby pozval na pódium Hollywood Bowl mnoho svých spoluhráčů co ho provázeli jeho kariérou. Zvláště pak právě Hammera, který ho doprovodil oproti ostatních hostů až v pěti skladbách. Bylo vidno, že se znovu po tolika letech nastartovala ta chemie, která mezi nimi vždy byla. S odstupem se to jeví jako Hammerův restart, protože Beck po deseti letech vytáhl Honzu znova na pódium ale jakoby se nastartovala i studiová tvorba. Dodnes již vyšly tři nové tituly. Dva v duchu elektronického rocku, aby zde znova předvedl jak umí lámat noty. A jeden dokonce jazzový s názvem Sketech in Jazz. Hammer se zde vrací k improvizačnímu jazzu s názvem bebob. Tím také dává poctu svému tatínkovi, který právě s touto hudební formou slavil úspěchy, ve skupině Rytmus již v roce 1946, jako první v Čechách. Ve druhé skladbě s názvem Otcův vibrafon, vzdává poctu otcovu oblíbenému nástroji – vibrafonu. Doufejme, že i když je Jeff Beck už v hudebním nebi, tak Jan Hammer ještě dál bude lámat noty.