Celkem jsem počítal, že se to někdy stane. Ono, když nějakou dobu budete chodit do protialkoholních léčeben a budete místním pacientům přednášet, jak se z toho mohou také vyvlíknout. Dalo se čekat, že se čas od času potkám s tím, jak se to nepovedlo. Je tu totiž několik ale. To nejpodstatnější je, že je nutné mít jinou velice silnou závislost a sice na hudbě. Současně věci opravdu nepomáhá být mimo jiné kuřákem a stihnout se během života tak zdevastovat, že jakýkoliv pohyb způsobuje potíže. Samotné léčebny s tou účinností také nejsou na tom zrovna dobře. Když se to sečte a podtrhne tak velice vysoká většina, po té co opustí brány léčebného zařízení znova spadne do recidivy. V místním žargonu se říká, takzvaně recne. Proto není divu, když jednou ráno zhruba ve čtvrt na osm, jedu v autobuse s ostatní školní mládeží na svoji hodinu piana, mi někdo zaklepe na rameno. Potom co se otočím spatřím tvář, kterou ihned dokážu zařadit do pavilonu číslo 18 Bohnické léčebny. Tento pavilon, většinou na tři měsíce, obývají ti, kteří mají již za sebou několik protialkoholních lůžkových zařízení. Zde jsem měl tu čest se také pokoušet předat návod, jak opustit bludný kruh a několik nedělních hodin byl účasten i tento zhruba pětatřicátník. Bohužel jsem ale nedokázal okamžitě vyhodnotit, že cestující právě patřil mezi ty recnuté a ve čtvrt na osmou ráno měl již řádně naloženo. Nic zlého netuše jsem si k němu naivně dokonce přisedl. Příště nebudu tak přátelský. Navíc on v ten moment ve svém alkoholovém opojení pouze věděl, že mne zná, ale nevěděl odkud. To jsem mu teprve následně a hloupě, prozradil. Už nevím, co jsem si z toho dialogu sliboval. Ale když to teď hodnotím, tak můj protějšek měl jasno už od začátku. K tomu, že dosáhne cíle ho jistě upevnila i moje ochota si k němu přisednout. Nebyl sám, možná chtěl před svým kolegou, který byl o poznání méně schopen komunikace, předvést, jak hejla odlehčit o trochu peněz na panáka. Trochu to vypadalo jako když zkušenější obchodník zasvěcuje svého méně zkušeného kolegu jak vést úspěšný obchodní rozhovor. V levé ruce plechovku piva, z které si po čtvrt na osm ráno notně upíjel a přitom vedl hovor na téma. Že musí pít, aby se potom mohl najíst. Mne moc ke slovu nepustil. Vzpomněl si na moje běhání s hudbou, které jsem se snažil v Bohnicích prezentovat. To ho ale vůbec nezajímalo. Svůj monolog přerušovaný doušky piva směřoval k jednomu, přesvědčit mne, že poté, co dopije v půl osmé ráno další pivo, které s velkým problémem vydoloval z baťohu, bude se muset najíst, jinak mu bude špatně. Na to však světě div se už není dost peněz. Mimo jiné se mi svěřil, že jedna paní mu patrně asi na stejnou pohádku věnovala před časem pět set korun. Aby asi naznačil, jakou částku si představuje. Já jsem ho upozornil, že na to měl myslet, když kupoval ta piva. Tím jsem mu tedy oznámil, že jeho bankomatem nebudu. Asi jsem ho vyvedl z konceptu. Dialog ukončil on, když mne označil za lidskou zrůdu. To byl pro mne signál abych ukončil tento dialog. Výstupní stanice, naštěstí již byla nedaleko. Příště až zase potkám další recnuté absolventy léčeben, rozhovoru se raději vyhnu.