Cestu do Barcelony jsem plánoval několik let. Už od začátku jsem ale věděl, že ji nenavštívím jen jako turista, který si chce odškrtnout všechno, co je v této oblasti nutné osobně poznat. Tedy téměř dostavěnou Sagradu Familii, ostatní Gaudího stavby a také jednodenní výpravu do rodného kraje Salvadora Dalího.
Kdybych měl sestavit žebříček zážitků, na které jsem se nejvíc těšil, ranní běh v prostředí přímořského města by v něm zaujal jedno z čelních míst.
To už proto, že 99 % svých naběhaných kilometrů absolvuji na stejné trase pražského sídliště.
Abych se v Barceloně probudil už před čtvrtou hodinou ranní, nepotřeboval jsem ani budík. Byl jsem tak nedočkavý, že tentokrát vyběhnu ve městě, kde se dá běžet podél Středozemního moře.
Jakmile jsem vyběhl, byly ty rozdíly patrné okamžitě. Především ve vzduchu, kterým mě probouzející se Barcelona od první chvíle častovala. Po širokých chodnících jsem mohl nerušeně běžet, i když jsem se nacházel v úplně cizím městě.
Zde musím milému čtenáři prozradit, že jsem absolutní pecivál. Proto pro mě bylo subtropické podnebí, fauna a flóra Barcelony absolutní novinkou.
O tom, jak by klasik podotkl, že „Alenka už není v Kansasu“, jsem se přesvědčil už asi po třech kilometrech běhu. Má cesta totiž směřovala pochopitelně přímo k moři.
To mě přivítalo zvuky, které bych doma při běhu mohl zaslechnout snad jen z hlasitě puštěné televize. Svým skřehotáním, jehož nezvyklost mě na okamžik až vylekala, mě vítal racek středomořský. Když k tomu připočtu palmy, v jejichž korunách často povykovali papoušci, byla subtropická přírodní scenérie téměř kompletní – a naprosto odlišná od mé běžecké zkušenosti z ulic Prahy.
Co se lidí týče, doma, když běžím tak brzo ráno, potkávám jen velmi málo pánů tvorstva. To už proto, že bydlím na okrajovém sídlišti. Jiná situace by asi byla, kdybych běhal centrem Prahy.
Tentokrát jsem ale svůj běh s hudbou realizoval přímo v centru dění. Mnoho mladých lidí, zvláště když se jedná o pátek nebo neděli, patrně tráví celou noc až do ranních hodin právě v oblasti při mořském pobřeží.
Mohu také proti pražské běžecké zkušenosti říci, že jsem zde za těch 41 naběhaných kilometrů zažil poměrně dost interakcí s místní komunitou.
Několikrát jsem vyslechl nabídku mužů: „Give me five!“
A co se týče žen, to je kapitola sama pro sebe.
Jedna se dokonce s velkou radostí připojila k mému běhu a několik desítek metrů běžela vedle mě. V několika případech jsem byl odměněn úsměvem i slovním povzbuzením: „Vamos! Arriba! Go!“
Při pohledu na ně jsem si také nemohl nevšimnout, že středomořské podnebí má mimo jiné vliv i na to, jak se místní lidé oblékají. Právě tato okolnost mě několikrát přivedla k Leporellovi a jeho slavné árii z Dona Giovanniho.
Když vyjmenovává země, v nichž jeho pán sbíral milostná dobrodružství, vrcholí seznam právě ve Španělsku číslem „mille e tre“ – tisíc tři. Při pohledu na pulzující středomořské město jsem si říkal, že Lorenzo Da Ponte zřejmě dobře věděl, proč svůj žert nasměroval právě sem.
Jsem hrozně rád, že mohu do své poznávací výbavy zařadit tento úhel pohledu – běh před východem slunce v cizím městě. Běžný turista je o tuto možnost většinou ochuzen.
A možná právě proto si z Barcelony neodvážím jen vzpomínky na slavné stavby, ale především na šumění moře, skřehotání racků, palmy proti rozednívající se obloze a pocit, že i po tisících kilometrů uběhnutých po pražském sídlišti lze svět objevovat stále znovu a s dětskou radostí.
