Vždy jsem byl neznaboh.
Jak výchova doma, tak doba, ve které jsem vyrůstal, mě vedly úplně jiným směrem.
Školství v socialistickém Československu se nám snažilo spíše vštípit lásku k Sovětskému svazu než k Bohu.
O to víc mě překvapily pocity, které jsem začal prožívat v padesáti šesti letech, kdy jsem začal běhat s hudbou.
Hned na začátku to byl šok. Co se to se mnou sakra vlastně děje?
Pohyb spojený s hudbou mě začal přivádět do stavů, které bych bez váhání nazval extází.
Začal jsem pátrat. Chtěl jsem pochopit, proč se to děje.
A tehdy jsem narazil na něco nečekaného.
Dozvěděl jsem se, že podobné stavy lidé prožívají při náboženských obřadech – napříč kulturami i dějinami.
Později jsem zjistil, že za tím vším stojí konkrétní biochemické procesy v mozku.
To, co prožívám při běhu, tedy není tak vzdálené tomu, co prožívá věřící člověk v náboženském vytržení.
I když on s tím možná nebude souhlasit.
Protože jeho cesta k tomu stavu vede úplně jinudy než ta moje.
Možná to zní neuctivě, ale obě cesty vedou stejným směrem – k tomu, co si pro sebe pracovně nazývám biochemickým tripem.
Po hlubší sebereflexi jsem si uvědomil ještě jednu věc.
I když mě běhání nepřivedlo k Bohu, mám pocit, jako by mě vedlo k něčemu, co bych bez velkých slov nazval dobrem.
Možná tyto stavy skutečně dokážou člověka vnitřně proměnit.
A možná na tom něco je – když vás v devětašedesáti při běhu nic nebolí, těžko přejete něco zlého ostatním.
Tenhle posun jsem si uvědomil i při jedné zdánlivě obyčejné události.
Na svatbě mého synovce jsem po obřadu zjistil, že ze všech přítomných si nejlépe rozumím s řádovou sestrou.
A tak bylo vlastně logické, že mě tenhle můj hudebně-pohybový experiment přivedl k hlubšímu zájmu o náboženství.
Nemusel jsem hledat dlouho.
Zaujal mě jeden obraz z hinduismu.
Šiva jako Natarádža – Pán tance.
Bůh, který tančí a přitom se doprovází na malý bubínek.
Netančí pro zábavu. Svým tancem uvádí do pohybu celý vesmír.
Společenství, které svému božstvu přisoudí takovou roli, musí mít s rytmem a pohybem hlubokou zkušenost.
V takovém světě by asi nebylo těžké pochopit, proč může být běh s hudbou tak silný zážitek.
Náš západní svět se spíš opírá o něco jiného.
Na počátku bylo slovo.
Možná jsme ale přitom trochu zapomněli na pohyb a rytmus.
A dnes se k nim složitě vracíme.
Při tomto malém náboženském exkurzu ještě chvíli zůstaneme na Východě, zároveň se ale časově posuneme blíž k současnosti.
Džaláluddín Rúmí, básník a mystik, který žil ve 13. století, prý začal spontánně tančit v extázi při poslechu hudby.
Po jeho smrti vytvořili následovníci z této zkušenosti rituál.
Tak vznikl řád Mevlevi a s ním i známí tancující dervišové.
Při hudbě se otáčeli kolem vlastní osy a tím se dostávali do změněných stavů vědomí.
Celý tento obřad se nazývá Sema.
Tady se přímo nabízí paralela s mojí zkušeností.
I já potřebuji pro běh s hudbou určité vybavení – chytrý mobil napojený na internet, sluchátka a kvalitní odpružené boty.
Ta kombinace mě pak dokáže přivést do stavů, které dobře znám z dlouhých běhů.
Dervišové jsou pro změnu vybaveni širokou suknicí, kterou při rotaci roztočí do kruhu za doprovodu hudby.
Před začátkem obřadu odkládají černý plášť symbolizující opuštění ega.
Roztočená suknice pomáhá udržet stabilitu a zároveň prohlubuje samotný prožitek.
To všechno mi připomíná stavy, které při běhu poměrně často přicházejí někde po desátém kilometru.
Když už jsme u toho exkurzu po významu hudby a pohybu, nemůžeme opomenout ani staré Řecko.
Ani tam se nestavělo jen na slovu.
Náboženské obřady doprovázela hudba, zpěv i rytmický pohyb.
Například kult Dionýsos. Při jeho uctívání se hudbou ani tancem rozhodně nešetřilo.
Význam těchto slavností byl tak velký, že právě z nich později vzniklo řecké divadlo.
A jako další potvrzení významu hudby pro staré Řeky slouží krásná báje o Orfeusovi, který se pokusil silou hudby dostat svou Euridiku ze záhrobí.
A nakonec, když se vrátíme do našich zeměpisných šířek – ke křesťanství.
I když to na začátku tak nevypadalo, postupně se i zde síla hudby stále více prosazovala.
Věřící mohli při mších díky varhanám, lidskému zpěvu a své opravdové víře prožívat stavy, které mi nejsou úplně cizí ani při běhu s hudbou.
Domnívám se, že důkazem toho je i okolnost, že mě při běhu vždy přitahovala hudba s náboženskou tématikou.
Speciálně hudba Johann Sebastian Bacha, který svůj geniální hudební um spojil s hlubokou vírou.
Žil v době, kdy byla víra jedním z mála způsobů, jak čelit bolesti, ztrátám a konečnosti života ve vlastní rodině.