Takto jsem vypadal před běháním – 92 kg (Foto Ing. Lubomír Novotný 2005)
Od roku 2006 jsem evidován a léčen jako pacient s diagnózou diabetu 2. typu. Se svými 88 kg živé váhy na výšku 172 cm jsem se tehdy zařadil do klubu jednoho milionu Čechů, kteří touto chorobou trpí. Dalších zhruba 300 000 o tom ještě neví.
U devíti procent z těchto pacientů si díky genetické predispozici jejich imunitní systém v rámci obrany proti infekci splete nepřítele. Místo cizorodých a změněných buněk začne likvidovat B-buňky vlastní slinivky břišní, které mají za úkol vyrábět inzulin. Tito pacienti jsou pak doživotně odkázáni na inzulinové injekce. Mají diabetes 1. typu.
Devadesát jedna procent z onoho milionu však zaměstnává naše zdravotnictví a roztáčí byznys o ročním obratu 10 miliard Kč hlavně proto, že se málo hýbe. Díky genetické dispozici, nedostatku pohybu a logicky i nadváze jsou diagnostikováni jako pacienti s diabetem 2. typu.
A čeho se jim v drtivé většině nedostává? Ano, pevné vůle. Ta je klíčová k tomu, aby se člověk začal hýbat.
Do léta 2013 jsem i já docházel na pravidelné kontroly, sedm let bral léky, které řešily jen důsledky, a přemýšlel, jak jednoduše zhubnout. Experimentoval jsem s různými dietami, které však vždy skončily neslavně kvůli alkoholu. Večerní litr bílého vína ve mně pokaždé vyvolal takovou chuť na obsah lednice, že by mě zastavila snad jen svěrací kazajka.
Dárek k svátku od mé matky — běžecké boty — v součinnosti s hudbou zafungoval jako zázračný lék na tuto zákeřnou chorobu. Po půl roce se při kontrolní návštěvě paní doktorka nestačila divit. A při další návštěvě se jen potvrdilo, že tento způsob léčby je ten nejlepší. Domluvili jsme se, že žádné prášky už nepotřebuji a že vlastně už ani nemám cukrovku. Přesto chodím jednou ročně na kontrolu. Rád tam zajdu — kompenzuje mi to vysvědčení ze školy, která jsem míval průměrná. Konečně jsem jednou v něčem premiant.
