Již po roce pravidelného běhání se pomalu vedle samých pozitivních okolností začala objevovat ještě jedna okolnost. Jakoby se v mojí hlavě začal rodit nějaký telepatický rádce. On mi radí ohledně běhání ale i jídla a hlavně když mám nějaký zdravotní problém. Například se s ním poradím, zda vyběhnout, když se naštěstí opravdu velmi málo kdy ozve nějaký zdravotní problém v kombinaci například s tím, jaké je venku počasí. Nebo mi velice rychle rozmluví, když by mne zvláště odpoledne a k večeru napadaly choutky na pozření nějaké laskominy, kterými jsem se rád nacpával v té temné době před běháním. On mi totiž dokáže navodit pocit, jak bych se potom mohl cítit a nebo, jaké problémy to večerní debužírování může způsobit při ranním běhu. Na základě četby literatury jsem se za prvé dozvěděl, že asi nejsem úplný blázen, když se mi dějí takové věci. Sportovci tomu říkají „poslouchat své tělo“. A z esoterické literatury, která se tímto jevem zabývá asi nejvíce, jsem si vypůjčil jméno – Kormidelník. On se hlavně začal hlásit o svojí pozornost, když jsem běžel maratón. Do 32 kilometru byl v pohodě ale potom, jako bych přeběhl nějakou hranici. Vůbec se mu to nelíbilo. Celou maratonskou vzdálenost jsem absolvoval, neměl jsem žádný problém, žádné extra bolesti svalů, jak je to popisováno v literatuře. Dá se říct, jakoby Kormidelník vše vykryl ale byl na mne asi týden naštvaný, že jsem ho takto zaměstnal. Díky němu jsem se rozhodl, že budu běhat jen tak aby byla všeobecná spokojenost. Proto zůstávám u modelu 13,16,21 km. Nebudu si tuto idylku kazit nějakými maratóny nebo ultra maratony, o kterých jsem původně také uvažoval. V rozložení sil je veliká síla. Jeden sportovec z aplikace mi prozradil, že i když běžel ultramaraton 160 km, má naběháno za měsíc míň než já.
O zatím nejúžasnější ale také nejméně uvěřitelné spolupráci s Kormidelníkem jsem dlouho váhal, zda jí mám vůbec popsat. Stalo se to před časem, v době, kdy jsem měl naběháno zhruba tři čtvrtiny obvodu zeměkoule. Patrně mi spadlo něco do pravého oka, ale někam hluboko, že to nebylo ani vidět a za živého boha to nešlo ani proplachováním ven. Trápilo mne to asi týden a navíc jsem druhý den měl běžet jednadvacítku. Právě při běhu to bylo nejméně příjemné. Už jsem byl rozhodnut, že raději navštívím nějakou oční pohotovost, abych ten zítřejší půlmaraton mohl absolvovat bez problému. Tu jsem však ale přeběhl tu pomyslnou hranici desátého kilometru. To totiž náhle začnou platit jiná pravidla. Mozek asi začne prokrvením pracovat rychleji a navíc s větším počtem dat. Vyplavují se zasuté vzpomínky z minula. Asi jsem se dostal do toho správného transu, tak mne popadl šílený nápad, co takhle požádat Kormidelníka. Asi velmi silně a zoufale jsem ho v duchu poprosil a co se v tu ránu nestalo. Právě a jen pravé oko začalo tak intenzivně slzet, že jsem to nikdy nezažil. Během pár vteřin týdenní oční problém se v slzách odplavil. Zdá se, že když se člověk dostane do určitého rozpoložení, tak je schopen ovládat i jiné procesy v lidském těle, než je všeobecně známo. V mém případě se asi Kormidelník stal prostředníkem pro otevření skrytých možností. V průběhu mé běžecké životní etapy jsem zjistil, že tu magickou část dne, která většinou nastává po desátém kilometru mohu využívat i jinak. Když například africkou vesnici postihla neúroda, nebo lovci se delší dobou vraceli s velice chudým úlovkem. Vesnici hrozil hlad. Vesničané zašli za šamanem. Ten rozdělal oheň, navlékl na sebe chrastítka a za doprovodu bubeníka začal tancovat kolem ohně. Postupně se dostal do transu a pak k němu promluvili bohové a poradili zda se nemá vesnice přestěhovat a nebo zasít jinou plodinu. To já jsem se naučil, že když si během dne nevím rady tak počkám na ráno, kdy na sebe navléknu běžecký oděv sluchátka s báječnou hudbou a nechám v sobě během rozhořet pomyslný oheň. Po desátém kilometru si tu otázku položím znova. Vůbec se nedivím, že věřící se domnívají, že k nim promlouvá nějaké božstvo. Funguje to jako vnuknutí, najednou se sama od sebe zrodí myšlenka, která problém řeší. Po té si vždy lámu hlavu, že mne to před tím nenapadlo, vždyť je to tak jednoduché. To, že tuto zkušenost v moderní době nemám jen já, mne nedávno potvrdilo vyprávění pamětníka, který osobně znal a pracoval s panem docentem Jaroslavem Skálou v léčebně u Apolináře. Vzpomínal, na příhodu, kdy celá léčebna čekala, až pan docent doběhne, aby si rozmyslel, jak řešit nějaký konkrétní problém.
To že ta běžecká seance s hudbou může mít i jinou funkcionalitu a sice například vybavit zapomenutou událost ze života, která byla v mozku zasuta padesát let. Nedávno zase při běhu mne totiž náhle proběhlo hlavou, jak do obchodu s elektro zbožím, když mi bylo asi 17 let, a já se učil na prodavače v podniku Domácí potřeby Praha, přišla zákaznice a šla si koupit tužkové baterie. Když jsem jí obsluhoval, vytřeštila oči na moje ruce a řekla. „Proboha co tu děláte s takovými rukama. Vy máte hrát na klavír.“ Pikantní na tom je, že já po padesáti letech již rok na piano se učím hrát a tato činnost se mi líbí čím dál víc. Tuto vzpomínku jsem si však musel vyběhat až teď, a to i s poměrně velkými podrobnostmi.
